Klidně se mi smějte, že jsem jiná, ale já se směju vám, že jste všichni stejní:-)

Moje otrokyně

21. února 2011 v 17:40 | El |  povídky
Už aby ji měl. Seděl ve svém velkém křesle a přemýšlel o tom jak se mu asi změní život.
Představoval si svoji otrokyni všelijak. Jednou měla tmavé vlasy, jindy to byla blondýnka, ale vždy byla drobná, a dětská, s pěknou tvářičkou a hezkými prsy.

Konečně zazvonil telefon. ,,Halo?" ,,Zdravím vás, u telefonu Bí," ozvalo se z jeho mobilního telefonu nejnovější řady. ,,Přijeďte na určené místo zítra v jedenáct hodin." ,,Budu tam" odpověděl a položil sluchátko. Jeho spokojenost byla zřejmá na první pohled. Už zítra si vybere svoji otrokyni. Moc se těšil, ačkoliv nákup otrokyně není vůbec levná záležitost. Nevadí, peněz má víc než dost, jeho firma vydělává, tak naštěstí tohle řešit nemusí. Nehledě na to že Bí má to nejkvalitnější zboží a dává jej vždy se zárukou. Zapálil si doutník, opřel se do svého koženého křesla značky Chesterfield, a spokojeně podřimoval. Kouř z doutníku se pomalu rozléval po pokoji vybaveném v klasickém anglickém stylu, s knihovnou po obou stranách pokoje, s mnoha zajímavými svazky, povětšinou cizojazyčných titulů. Tuto knihovnu si zařizoval velmi dlouho, a de facto ani dnes není ještě taková jak by si představoval. Shromáždil celou sbírku historické literatury, od umění starého Egypta, přes Řím, antiky až po renesanci, dále filozofii dálného východu i starých Řeků, nechyběl ani rukopis Aristotela či Ptolemaia, a další a další spisy a listiny, které by mu mohlo mnoho národních muzeí závidět. Byl to jeho největší koníček, společně s koňmi.
Jeho dům byl obrovský. Zdědil ho po rodičích, a s ním i titul Sir de Bo, který ale nerad používal.
Dnes ráno vstal dříve něž obvykle, dopřál si svoji klasickou koupel, ale snídani poněkud odbyl. Chvátal. No nevadí. Zítra už mu bude pomáhat jeho nová otrokyně, a snídani mu přinese do postele. Při té představě se musel usmát. Dříve měl služebnictvo, snídaně do postele nebyli nic neobvyklého, dívka co by mu pomohla s koupelí také ne. Ale přestalo ho to bavit. Chtěl své soukromý, svůj klid. Paní na úklid mu chodila obden uklízet, na oběd většinou chodil do své oblíbené restaurace do města, nebo se stravoval v obyčejné hospůdce kousek od jeho kanceláře,
kde bylo sice méně luxusu, ale jídlo i obsluha byli výborné.
Chvíli po desáté hodině nastoupil do svého auta značky Bentley a rozjel se směrem na sever. Cesta rychle utíkala, provoz nebyl příliš velký, byla přeci jen zima, počátek listopadu, a málokdo cestoval. Konečně dorazil do cíle. Přivítala ho veliká brána, obehnaná zdí. No jo pomyslel si. Bí se docela zmohl. Znal ho již delší dobu. Sympaťák, pohodář chlap, silnější postavy, ale vždy s milým úsměvem. Dříve pracoval pro jednu zahraniční firmu, která měla na starosti trh s cennými papíry. Tady se nejspíš Bí seznámil s lidmi kteří mu pomohli aby byl nejúspěšnější ve svém oboru u nás. Brána se pomalu otevírala. Vjel na nádvoří před velikou bílou vilu, a zaparkoval auto na prostranství před domem. Sotva otevřel dveře svého auta, už ho vítal Bí s úsměvem od ucha k uchu. ,,Kdopak to k nám dorazil? Že by se šlechta přijela podívat na své poddané?" ,,Hele Bí, nech toho jo a radši mi podej ruku?" Vždycky si z něj Bí i ostatní utahovali, proto neměl rád slovo šlechta ani nepoužíval svůj titul. ,,To už je let, co jsem tě neviděl, a teď to vypadá že jsem přijel na zámek a ne do domu" ,,Ale prosímtě Pierre, na tvé sídlo ještě dlouho mít nebudu". Odpověděl mu příjemný tlouštík v pěkném šedém saku. Vešli do domu. Vstupní hala byla celá od země až po strop obložena bílým kararským mramorem a lemovaná vysokými bílými sloupy. Dominantou haly bylo vysoké schodiště táhnoucí se ze středu haly do obou směrů vzhůru. Celá místnost byla opravdu velkolepá.
,,Pojď Pierre, určitě se už těšíš." Sešli po schodech do suterenu, kde bylo příjemné teplo, a méně světla než v horní místnosti. Vešli do středně velikého pokoje, celého obloženého dřevem, s vysokými okny, celými zahalenými těžkými tmavými závěsy. Na zemi u jedné ze zdí klečelo šest nahých mladých dívek. Na krcích měly všechny kovové obojky s okem, kterým procházel jemný řetěz zapuštěný z obou stran do zdi. Všechny klečely stejně, s nohama kousek od sebe, a s očima sklopenýma k zemi. Ani jedna z nich se neopovážila podívat na nově příchozího. Byli jak sochy vytesané z alabastru. Určitě si vybere. Mrkl na Bía a s úsměvem si je šel dychtivě prohlédnout. Bí kráčel přímo za ním. První byla krásná tak asi šestnáctiletá dívka, jemných rysů, drobná, s větším zadečkem a menšíma ale pěknýma prsama. Měla dlouhé světlé vlasy, které jí padaly až na oblý zadeček. ,,Tohle je Marika." Řekl Bí. ,,Byla odchycena přímo na zakázku, ale objednavatel si pak koupi rozmyslel. Je jí Patnáct, a rodiče nemá, ani žádné příbuzné. Je vycvičená v poslušnou otrokyni. Umí jak domácí práce, tak dokáže uspokojit pána všemi svými otvory, umí tančit, a je cvičena i pro pobavení hostů pána.
Druhá dívka byla plnějších tvarů.
klec
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 /////////////////////////////////////// /////////////////////////////////////// | 28. března 2011 v 17:12 | Reagovat

Dobrej text ale ještě lepší fotka :-D

2 dommuz dommuz | 4. června 2011 v 12:53 | Reagovat

Povídka zajímavá, ale jinak se mi toto otroctví hnusí.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama