Klidně se mi smějte, že jsem jiná, ale já se směju vám, že jste všichni stejní:-)

Nákup - Ona

27. května 2010 v 11:32 | El - text chráněný autorskými právy |  povídky
Klečím na studené zemi. Ruce mám spoutané za zády jako vždycky. Defacto nic nového. Ale tahle situace je nová. Klečím na vyvýšeném pódiu a kolem chodí Pánové a Paní. Prohlíží si mě, někteří se dotýkají nebo mi zajedou rukou mezi nohy.

Je mi zima. Jsem úplně nahá, jen na krku mám tmavý široký obojek, ale jinak nic. Ani nevím jestli se třesu zimou nebo studem a strachem. Někteří komentují moji postavu, prsa, různě si mě natáčejí. Je mi z toho špatně, ale nemůžu nic dělat.
Najednou si všimnu tebe. Stojíš přede mnou. Nemám odvahu podívat se ti do očí. Ale přesto že koukám do země, cítím tvůj pronikavý pohled, který mě sjíždí od hlavy k patě. Chvíli se na mě díváš a pak odejdeš. Beze slova. Bez náznaku něčeho.
Mám sice velký strach z toho co přijde, ale zároveň si přeji aby si mě nějaký Pán nebo Paní koupili. Třeba budu mít štěstí a bude vše dobré. Kdybych směla, zakřičela bych na tebe, Pane, kup si mě! Ale to nesmím.
Ostatní holky vedle mě se předhánějí v úsměvech, nastavují se, aby co nejvíce zaujaly kolemjdoucí. Ano, otrokyně bez Pána není otrokyně. Není nic. Nemůže nikomu dělat radost, pro někoho žít. Nemůže být šťastná. Proto se každá z nás snaží zaujmout co nejvíc. Jenže jak zaujmout? Každá je v něčem krásná. Některé holky mají světlé vlasy, většinou dlouhé. Vedle mě klečí dívčina, tak asi osmnáctiletá, s hezkou postavou a dlouhými kaštanovými vlasy do půli zad. Trochu pofňukává, asi má ještě větší strach než já. Jen po sobě občas koukneme, ale ani jedna z nás si nedovolí promluvit.
Zase tě zahlédnu v davu, jak okukuješ mladou blondýnku. Ale musím konstatovat, že jsem hezčí. Alespoň jedna útěcha pro mě. Nejraději bych se zvedla a utekla pryč. Ale v řetězech se špatně utíká a když vás pak chytí, je to tisíckrát horší. Nápad s útěkem tedy rychle zavrhnu a snažím se tvářit mile.
Mám před sebou cedulku s číslem. Tu ale teď dává Rask pryč. Proč? Co se děje? Nedovolím se zeptat, ale mé tázavé oči mluví za mě. "Už máš nového Pána čubičko, tak doufám že mi neuděláš ostudu."
Úplně ztuhnu. Kdo si mě koupil? Vždyť nikdo vypadal zaujatě, že bych se mu natolik líbila, aby za mě zaplatil. Možná ta jedna dáma, která si mě prohlížela tak před půl hodinou, nebo jeden Pán, co za sebou na vodítku táhl otrokyni? Ta ale nevypadala zrovna šťastně. Jen ať to není on, prosím. Od pocitu překvapení se postupně dostávám k naprostému zoufalství. Mezitím ale už mám sundaný předváděcí obojek, a nasazený jiný. Trhnutí za řetěz mě donutí vstát a jít dozadu, kde nejspíš poznám svého nového Pána. Celá se klepu, a proto mě musí Rask občas popohnat plácnutím po zadečku.
Zadní část je obyčejný pokoj s dlouhými tmavými závěsy v oknech a tmavým kobercem na zemi. Je tu šero, proto toho moc nevidím.
Pak uvidím svého nového Pána. Musím si kleknout. Ty převezmeš řetěz, který je připnutý k mému obojku a otočíš se ke mně. Teď už tě vidím. Jakto? Vždyť sis mě ani neprohlédl. Připadalo mi, že nemám šanci. Ani jsi na mě nepromluvil, nešáhl sis na mě jako ostatní. A přesto sis mě koupil? Mám v hlavě veliký zmatek, vůbec nic nechápu. Oči musím mít určitě rozšířené hrůzou. Jsi chladný jako kámen. Určitě se ti bude líbit mě týrat a mučit. Mám opravdový strach, nyní už se klepu doopravdy a rozhodně to není zimou. Za tebou je malá klec. Jak poznávám, je určená pro mě. Nebráním se. Na pokyn do ní vlezu a ty mě postupně přivazuješ. Stejně je klec tak malá, že se do ní sotva vejdu. Nejdřív mě za obojek přivážeš ke dnu klece. Nemůžu se ani hnout, ale nechávám se spoutat, jak si přeješ. Nestojím o výprask, který by mě jistě čekal nebo o to, aby sis koupi rozmyslel. To by se mnou bylo jistě zle. Vím, že když budu poslušná, nebude to tolik bolet. Ale tahle poloha je hrozná. U teď mě všechno bolí. Hlavně ruce, které mám spoutané za zády. Sice jsem na spoutání zvyklá, ale v kleci jsem poprvé a v hlavě mi hučí. Nejspíš ze strachu. Máš v ruce roubík, ale zatím mi ho nedáváš. Chvíli se na mě díváš, ale pak se otočíš a jdeš pryč. Za chvilku tě cítím za sebou, a pak už jen tlak a trochu bolest v zadečku. Když je jeden kolík ve mně - musí být obrovský, alespoň podle tlaku který cítím - začneš mi rvát ještě druhý do kundy. Hrozně to bolí, ale jen skučím, abych tě nenaštvala. Jsi asi spokojený, oba kolíky zafixuješ a nasadíš mi roubík. Teď už nemůžu vůbec nic. Jsem zavřená v malé kleci a ještě spoutaná tak, že se nemůžu pohnout.
Společně s Raskem nakládáš klec do dodávky. Je to hroznej pocit, ale můj strach trochu polevuje. Alespoň prozatím. Sedáš si dopředu, na mě se ani nepodíváš a nastartuješ. Chtěla bych se podívat kam jedeme, na tebe, ale nejde to. Připoutal jsi mě moc pevně. Můžu jen čekat a doufat, že mě pustíš brzy ven. Co asi bude? Co může být zač chlap, který si koupí otrokyni? Budu jediná nebo doma už nějakou má? Doufám, že budu jediná a že třebas bude i hodný. Ale zatím tomu nic nenasvědčuje. Proč proboha na mě ani nepromluvil? Zase mě dostává panika. Vlastní myšlenky a strach z tvých očí. Nesmím zpanikařit. To už vím. Pak se mi dělá zle a v téhle poloze by to bylo nesnesitelné. Hlavně nepanikařit. Začínám tedy zase přemýšlet. Kde asi bydlíš, jaký je tvůj dům, jestli máš ženu, co budu jako tvoje otrokyně muset a další a další myšlenky. Je jich tolik, sakra co s nimi? Cítím bolest v zadečku. Nejsem na kolíky moc zvyklá, bolí to a je to nepříjemné. Tělo už ani necítím. Nevím jak dlouho už jedeme, ale přijde mi to jako celá věčnost. Trošku kňučím, ale ty to nemůžeš slyšet, protože hraje muzika. Alespoň že tak.
Zastavujeme. Chvilku je klid a pak zas nastartuješ a jedeme dál. Po chvilce mi dochází, že nejspíš do garáže. Vypínáš motor, otevřeš dveře, práskneš jimi. Čekám, že za chvilku otevřeš dveře dodávky a já budu moct konečně vylézt. Ale nic se neděje. Jen slyším vzdalující se kroky a pak už jen ticho. Je tu tma. A tu já nemám ráda. Mám z ní strach. Zavřu oči a snažím se myslet na něco pozitivního a hezkého. Ale nejde mi to. Kolíky v dírkách mi nedávají moc možností zapomenout na svoji situaci. Tma je opravdu děsná. Prosím přijď už, prosím.
Začínám se zase bát a ztrácet naději. Začnu brečet jako malá holka. Prsa mám už celá mokrá, od slin, které mi tečou kvůli roubíku. Snažím se ho vytlačit jazykem ven, ale nejde to. Je moc pevně utažený. Musí už to být celá věčnost, cos odešel. Nemám vůbec představu o čase.
Konečně zaslechnu kroky. Těším se, nechci už být sama, ale zároveň mám strach, co se mou uděláš. Když otevřeš dveře, světlo mě úplně oslepí. Otočíš mě tak, abys na mě viděl, a chvilku mě pozoruješ. Já na tebe ale nevidím. Promluv už na mě konečně! Nic. Ticho. Vzdávám to. Jsem vyděšená k smrti, což musíš v mých očích vidět, když mi uvolníš krk. Postupně mi rozvazuješ i ruce. Konečně trošku úleva. Jsem ti vděčná. Pak otevíráš dvířka klece a pomáháš mi ven. Jsem moc ráda že mi pomáháš, sama bych to asi nezvládla.
Jakmile jsem venku a trochu se protáhnu, stoupnu si tak jak mě naučili. Nohy od sebe, a ruce za zády. Jsi spokojenej. Chvíli si mě prohlížíš, ale pak mi připneš vodítko a vedeš mě do sklepa.
Je tu hrozně věcí. Některé znám od Raska a některé vidím poprvé. Kovová oka ve zdech, nějaké stoly, biče a další věci. Mám strach. Bojím se, ale něco vevnitř mi říká, že mi neublížíš.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Dungeon.keeper Dungeon.keeper | Web | 13. července 2010 v 10:21 | Reagovat

Hezké :-)

2 Pavel Pavel | E-mail | 14. července 2010 v 15:01 | Reagovat

A pokračování?...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama