Klidně se mi smějte, že jsem jiná, ale já se směju vám, že jste všichni stejní:-)

Nákup - On

27. května 2010 v 11:31 | Mutlu - text chráněný autorskými právy |  povídky
Koupil jsem tě. To je jedno od koho. Prostě jsem tě koupil a teď mi patříš. Tak jako auto, ve kterém jedeme, tak jako dům, do kterého se vracím. Koupil jsem tě na trhu, kde se prodávají otrokyně. Bylo mi jedno, odkud ses tam vzala a co jsi vlastně zač.

Líbíš se mi, jsi poslušná a dobře vychovaná, překupník na tebe musel být asi dost krutý, ale nemáš žádné stopy po mučení, i proto jsem vybral právě tebe. Byla jsi drahá a já doufám, že nebudu svých peněz litovat.

Ne, nejedeš na sedadle spolujezdce, takhle se přece otrokyně nevozí. Mohl jsem tě sice docela obyčejně svázat a hodit do kufru, ale já mám rád technicky dokonalá řešení. Jsi v zavazadlovém prostoru téhle staré dodávky, ale ještě k tomu v kleci. V těsné kleci, celá skrčená. Klečíš, prsy se dotýkají kolen a klec moc prostoru k pohybu neposkytuje. Rád si hraju, takže kromě té klece jsem ti ještě kolem krku nasadil obojek, který jsem natěsno připoutal k podlaze klece, ruce jsem ti za zády připoutal k horní části klece a nohy zafixoval v kotnících. Nemáš prakticky žádnou možnost pohybu. Při fixaci jsi vůbec neprotestovala a to se mi líbilo, chtěl jsem koupit šikovnou hračku a ne holku, kterou budu muset ještě celé měsíce řezat jak psa, aby zkrotla. Nasazení roubíku jsem nechal až na konec, chtěl jsem slyšet tvoji reakci, až do tebe budu tlačit zezadu oba kolíky. Vybral jsem střední velikost do análu a větší do pochvy. Jen jsi zaskučela, žádný řev... je dobře, že jsi odolná. Zamknul jsem kolíky do připravených zámků ve dvířkách klece, nasadil ti roubík a poprosil překupníka, který se celou dobu pobaveně díval, aby mi pomohl klec naložit.

Teď jedeme domů a já se na svou otrokyni těším. Cestou toho v zrcátku moc nevidím, v kufru je šero. Ale ty se stejně nemůžeš pohnout, není co sledovat. Už budeme na místě a já jsem rád, že cestou nebyly žádné komplikace. Policajtům se tohle špatně vysvětluje a popravdě, já nemám po takovém nákupu zrovna moc peněz na úplatek. Už jsme tu, otvírám vrata od garáže, parkuju, vypínám motor, zase vrata zavřu a jdu domů. V garáži je v tu chvíli prakticky dokonalá tma, jenom tenký proužek světla pod vraty, ale ten do auta nepronikne. Bavím se představou, jak se tam asi cítíš.

V domě jsem sám a nemám teď nic rozumného na práci, ale chci tě tam chvíli nechat čekat. Jdu si aspoň umýt ruce, udělat si pití a převléknout se. Snažím se to dělat pomalu jak jenom to jde, ale čas zrovna moc neutíká a já jsem nedočkavý. Zdržovací taktiku vydržím jenom asi půlhodinu, ale myslím, že to stačí. Muselo ti to připadat jako půlden. Vracím se do garáže, otevírám auto a ty se zoufale pokoušíš otočit hlavu abys viděla co se děje za tebou. Nemám v garáži kladku a sám klec neunesu, takže ji jenom popotáhnu na kraj auta a otočím tak, abys byla hlavou ke mně. Posouvání klece po plechové podlaze dodávky vydává příšerné zvuky, ale to vzal čert. Teď konečně vidíš ven z auta, rozhlížíš se po garáži a v očích máš zoufalství. Nevím, co jsi čekala, nic hrozného tady k vidění není, ale to čekání ve tmě asi zapůsobilo. Chvíli se ti zblízka dívám do očí a snažím se při tom tvářit úplně neutrálně. Škoda že nehraju poker. Odepínám obojek, klec zase otočím dvířky k sobě, rozepínám fixaci rukou a kotníků a vytahuju z tebe oba kolíky. Pak konečně otevírám dvířka klece a pomáhám ti z ní ven. Jsi rozlámaná a ztuhlá, tak tě nijak nervu, hračka se přece nemá rozbít... Když stojíš proti mně, sama složíš ruce za zády a mírně rozkročíš nohy, jak jsi naučená. Cítím tlak v hlavě i v kalhotách a říkám si, že jsem vybral dobře. Vypadáš nádherně. Oči máš rozšířené, úplně obrovské. Z brady ti mezi prsa kapou sliny, roubík dělá svoje. Jen těžko ovládám nedočkavost. Rychle ti k obojku připínám řetěz a odvádím tě do sklepa, který jsem několik posledních měsíců připravoval. 

Je tam teplo a sucho, všude po zdech kovová fixační oka, několik stolů a docela dost vybavení rozvěšeného po zdech. Zděšeně po tom všem těkáš očima a je vidět, že se bojíš. Je na tebe hezký pohled.

Od odjezdu z tržiště jsem na tebe ani nepromluvil, je čas tě přivítat. Uprostřed sklepa se zastavím a ještě chvilku se ti dívám do očí. Pak ti odepnu roubík, položím ho na stůl a ručníkem ti otřu mokrý obličej a prsa. Při každém mém pohybu sebou malinko cukneš. To stačí, dost bylo strachu, říkám si. Zvedám ruku ke tvé hlavě, zděšeně ji pozoruješ, chytám tě za vlasy, ale nijak surově. Trošku si tě přitáhnu k sobě a potichu ti do ucha říkám "neboj se, když budeš hodná, neublížím ti".
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 girlsolsen3 girlsolsen3 | Web | 27. května 2010 v 11:50 | Reagovat

Ahoj!Moc tě prosííííííím POMOZ MI!hlasuj pro mě na jedné strašně důležité stránce(odkaz máš ve webu).Není to žádný blog,a svým hlasem podpoříš MŮJ SEN! Stačí když klikneš na ten ZDVIHNUTÝ PALEC vpravo.Budu ti hrozně vděčná! Děkuju mooooc!:-* ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama