Klidně se mi smějte, že jsem jiná, ale já se směju vám, že jste všichni stejní:-)

For me

9. dubna 2010 v 10:13 | H - text chráněný autorskými právy |  povídky
Přišli jsme před chvilkou, jsou to sotva dvě minuty, ale už klečíš nahá v koutě pokoje. Vidíme se počtvrté nebo snad popáté, v tomhle jsme ale našli shodu hned. Nemusím vůči tobě být surový a snad ani krutý, přísný ano.

Potřebuješ pevnou ruku, pak nám to oběma víc vyhovuje. Teď nezlobíš, jsi pokorná, hodná a poslušná. Na první pohled to vypadá, že bys udělala první i poslední, jenže je skoro jisté, že ti to dlouho nevydrží. Zatím klečíš a po vzpurnosti není ani vidu, ale já do té tvojí palice vidím. Oči už nemáš cel ou dobu pokorně sklopené jako před chvílí, už začínají těkat. Vím, že za pár minut si o trest řekneš úplně okatě. Počítám s tím, jiná nikdy nebudeš. Však ty už se toho trestu beztak nemůžeš dočkat, už víš, že na mrdání nespěchám a jen tak klečet tě nebaví.

Nejdřív se jen vrtíš. Pak si rukou prohrábneš vlasy a ta ruka si za zády najde pohodlnější pozici... je to tak laciné. Chvíli dělám, že to nevidím, koneckonců otrokyně je taky člověk. Chtěl jsem tě poslat uvařit kafe. Jenže pak už tvoje drzost přesahuje rozumnou míru, při tom poposedávání se sice tváříš jako milius, ale s každým pohybem se ti kolena malinko dostanou od sebe. Za chvíli by se z oddaně čekající subiny stala vyzývavá děvka, takže kafe počká. Oba víme, že tohle bez trestu zůstat nemůže.

Najednou už jsi zas skoro zázračně hodná, počítáš každou ránu, držíš bez hnutí a nebo se o to aspoň snažíš. Uctivě a způsobně poděkuješ. Že by konečně byl čas na to kafe? Těžká věc: teď už to zas nemůžu vydržet já. Líbíš se mi, hodně se mi líbíš a moc dobře to víš, i když jsem ti to nikdy naplno neřekl. Takže kafe nebude.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama