Klidně se mi smějte, že jsem jiná, ale já se směju vám, že jste všichni stejní:-)

Můj Pán, část 4.

25. února 2010 v 14:37 | El - text chráněný autorskými právy |  povídky o mém Pánovi
Netrvalo to dlouho a začínala si zvykat na svoji novou roli. Roli kterou hrála pro sebe i pro něj. Milovala ho. Zvykala si že si má k němu vždy kleknout. K jeho nohám, pokleknout a čekat na příkaz. Bylo to tak uvolňující. Odevzdávala se mu. Jeho rukám, jeho rozmarům, příkazům i jemným dotekům. Snažila se. Moc se snažila.

Uvědomovala si že už u něj je dlouho na to aby se už něco naučila. Aby si uvědomovala kde je její místo a jak se má chovat. Když k němu poklekla, ruce automaticky dala za sebe, spojila je za zády. Bylo pro ni těžké dívat se mu do očí. Do očí, které byli občas neskutečné chladné, ale také laskavé, tolik, jak nikdy v životě neviděla. Tolik citu. Věřila mu, ale stále nevěděla jak to s ní myslí. Měla trochu strach, strach z nejistoty, který tento svět přinášel. Neznala ho natolik, aby v něm dokázala číst. Neznala jeho pocity, občas se nevyznala ani v jeho gestech. Vždy byla velmi hrdá, před muži se nestyděla, naopak je provokovala, ale u něj si nebyla sama sebou jistá. Byla jako malá holka. Nevěděla co dělat, jak mluvit, kdy se usmát, byla hrozně nejistá. Nejistota v ní vyvolávala strach jaký dosud neznala. Zvláštní pocit. Možná to věděl, možná ne. To nedokázala říci. Zapomínala, nebo spíše nechtěla za každou větou říkat pane. Oslovovat ho tak. Bylo to těžké, pro ni velmi podmaňující. Cítila že s každým slovem pane se mu podřizuje víc a víc. Občas jí to odpustil, většinou ale ne. Když mu klečela u nohou, bil ji přes prsa. Měla je hodně citlivá. Celkově byla velmi jemná, modřiny ji zůstávali dlouho a byli vidět. Mačkal její prsa, tiskl bradavky. Byla to obrovská bolest. Potlačovala slzy jak nejlépe uměla. Nechtěla aby ji viděl plakat. Nechtěla mu ukázat svoji slabost. Nechtěla se mu plně odevzdat. Vzdorovala. Viděl to a poznal její vzpurnost. Chtěl si ji podmanit za každou cenu. Musel ukázat svou převahu. Jinak by si ho nevážila. Přikázal jí at zavře oči. Zavřela je na chvilku, poté je otevřela, měla strach, co bude. Dostala facku, proto je ihned zase zavřela a poslušně čekala až jí dovolí se podívat. Když jí to povolil, byl před ní na zemi talíř a na něm čokoládový bombón. Čokoládu milovala ze všech sladkostí nejvíce. Ale ze země na ni neměla ani trošku chuť. Přikázal jí ať ho sní. Odmítla. Chytil ji pod krkem a sevřel tak že nemohla dýchat. Sežereš to co ti přikážu je ti to jasné? Řekl ji nepříjemně rozhodným tónem. Jen přikývla. Sehnula se v kleče k zemi, ruce za zády, a snažila se vzít bombon do úst. Po chvilce se jí to podařilo. Pochválil ji a pohladil ji po vlasech. Cítila se jako nějaké zvíře. Moc ji to ponížilo. Ale co mohla dělat? Po pár minutách se jí zeptal, zda už umí poslouchat. Odpověděla mu že ano. Chtěl si to zkontrolovat, a znovu jí dal bombon na talíř na zem ke svým nohám. Nechtěla za žádnou cenu podlehnout. Bránila se. Schytala několik ran a až silná bolest na prsu ji donutila sehnout se až k zemi a bombon sníst. Vylízat talíř přikázal jí. Poslušně vylízala všechny drobečky které na talíři byli. Už nebyla vzpurná. Už jí to tolik nevadilo. Byla přeci otrokyně a ty nejí ze stolu, jí ze země. To věděla, a nyní si to i zkusila na vlastní kůži. Bombon byl v pohodě, říkala si pro sebe v duchu, ale jak bude jíst něco jiného? Dovolí jí vzít si příbor? Dovolí jí vůbec použít ruce? Teď je použít nesměla. Musela je mít za zády. Chtěla se mu podřídit. Chtěla zažít bolest i ponížení. Chtěla být jiná než byla. Chtěla mít konečně z někoho respekt.
A také někoho, ke komu se přitulí, a koho poprosí o pohlazení když jí bude smutno. Věděla že když se bude snažit bude ji mít rád. Přála si to. Chtěla aby ji učil, aby na ni nebral ohledy, aby musela udělat to co chtěl. Měla vyluxovat. Nechtělo se jí a neměla náladu. Špatná smska, zrada kamarádky které věřila i její vlastní pochyby ji naštvali i rozesmutněli natolik že odmítla poslušnost svému pánovi. Několikrát ji zopakoval příkaz, pokaždé řekla ne. Ztratil s ní trpělivost, a řekl jí ať jde domů. Ať se oblékne a jde pryč. Byl naštvaný. Nezvládla nápor emocí, v tu chvíli jí bylo smutno, tolik, tak moc. Cítila se úplně sama. Nikdo tu nebyl, nikdo ji nepomohl, jen samé příkazy. Nechtěla aby ji viděl plakat. Otočila se tedy, a šla do koupelny. Po cestě se začala oblékat. V koupelně se jí už koulely z očí slzy. Nemohla si pomoct. Potřebovala se vybrečet. Už to nemohla rozdýchat. Tím že chtěla být pánovo otrokyní riskovala svůj život, mohla vše co doposud získala ztratit. A on ji teď vyhání domů. Tam se jí nechtělo, a bála se. Měla strach jít domů. Nevěděla co bude. Bylo jí smutno i z kamarádky. Neměla jinou než ji. Měla ji moc ráda, bez podmínek. Brala ji takovou jaká byla, s jejími chybami i klady. Teď se měla obléct a jít pryč. Do mrazivého počasí, do tmy která už padla. Pořád plakala. Nic nepomáhalo. Uvědomovala si co dělá. Proboha co to vyvádím? Co tady dělám, na co si to sakra hraju? Příjdu o všechno, budu zase sama, sama bojovat, pracovat, platit byt. Byla úplně zoufalá. Dlouho už se takhle necítila. Občas ano, propadala depresím, ale delší dobu se tomu vyhýbala. Celou dobu, celý život hledala jistotu. Chtěla byt nebo dům, ale hlavně místo kde bude doma. Teď měla vše co chtěla. Po čem šla. Měla co si nejvíce přála. A teď riskovala že o to přijde. Že přijde o člověka který ji má rád, o práci, o postavení. O vše. A teď i o pána. To už bylo moc. V předsíni když si obouvala boty za ní přišel. Teď už viděl její slzy. Už je nedokázala schovat. Byl naštvaný ale měl ji snad i rád, zeptal se jí jestli chce zůstat. Nevěděla. Nechtěla mu být na obtíž. Nechtěla ho zatěžovat svými problémy. Také věděla že tehdy psal o ní. Ve zprávě, kterou ji omylem poslal. Nechtěl ji tam mít pořád. Měl rád své soukromí. Psal to svému kamarádovi. Snažila se sama sobě říkat, ať to tak bere, že je to normální, ale její vztah k němu nebyl normální. Bylo to jiné. Byla to závislost, kterou nesnášela. Chtěla být v pohodě ale nešlo to. Trápilo ji to. Přitiskla se ke dveřím, příjemně chladili, a mezi vzlyky odpověděla že neví. Řekl ji ať se zuje, ať zůstane. Byla ráda. Byla naštvaná i zoufalá zároveň. Chtěla utéct i se mu svézt k nohám a prosit zároveň. Byla mu vděčná že ji nenechal odejít. Nebyla by schopná jít. Zůstala by někde sedět ve sněhu u řeky, dokud by se neuklidnila. Sedl si na pohovku, ona vedle něj. Stále plakala. Byla smutná. Ptal se jí jestli je smutná kvůli tomu že ji poslal pryč. Byla smutná kvůli všemu a tohle už byla poslední kapička, kterou snesla. Ano bylo to i kvůli tomu že ji poslal pryč. Celý její život byl vzhůru nohama. Ano, chtěla to sama. Mohla si za to jen a jen ona. Přitiskl ji k sobě. Cítila se v jeho objetí krásně v bezpečí, ale pořád se bála mu plně důvěřovat. Ano věřila mu že jí neublíží fyzicky. Proto se nebála když ji svázal ruce. Ale psychicky jí ublížit mohl. Měla z něj strach. Z toho že se do něj opravdu zamiluje, z toho že nebude už mít vůbec žádný odstup. Pak by byla v koncích. Zcela závislá na jeho náladě, na jeho vůli. Toho se bála nejvíce. Nevěděla co přesně chce, kam směřuje, zda by si ji opravdu nechal. Nevěděla jestli to myslí zcela vážně. Jediné co věděla bylo že je to den ode dne horší. Že ona sama se velice mění, a podřizuje se mu více a více. Mění se, a lidé kolem ní to vidí. Už to nejde skrývat. Její dobrý kamarád, kterému napsala že má pána, jí řekl něco co jí stále leží v hlavě. Něco co je nejspíš pravdou, něco co ale nechtěla slyšet. Nechtěla tuhle pravdu. Kamarád ji měl rád, a vždy ji chtěl pro sebe. Když mu napsala že chce být otrokyní, hned o ni projevil zájem. Je prý připraven se o ní postarat. Má ji prý rád a nechá si ji do konce života. Bude se o ni starat, bude ji brát sebou na cesty, bude žít jako jeho otrokyně. Znala ho už hodně dlouho, pomohl ji vždy když potřebovala. Nikdy ji nenechal v problému. Byla mu vděčná za vše co pro ni udělal, ale ona milovala někoho jiného. Milovala člověka, kterému jako jedinému kdy řekla pane. Můj pane. Chtěla jen jeho. Jedině kdyby ji nechtěl, kdyby ji odmítl, asi by se naučila říkat pane někomu jinému. Ale dokud měla naději že si ji nechá, nechtěla být otrokyní ani kamarádovi. Prý ji nakonec zlomí, a pak prodá. Věřila a doufala že ne. Slova kamaráda byla jako jed, který se vléval pomalu do žil. Prodá tě, protože budeš jenom děvka, jako každá jiná, nenechá si tě doma otrokyně, nakonec skončíš někde v kleci. Neměla z něj strach, neublížil by jí. Byl sadista, ale jí by neublížil. Mluvil tak protože viděl že je nejistá a že by ji mohl získat pro sebe. Proto ji to řekl. Já už pána mám. A budu jeho. Ten večer co ji k sobě přitiskl se něco změnilo. Cítila že i u pána který přikazuje najde citlivost a pohlazení když to bude potřebovat. Že se mu bude moct svěřit i s tím co ji trápí. Potřebovala čas aby začala důvěřovat, ale pak věřila stoprocentně. Vždy chtěla i dávala všechno nebo nic. Žila jako každý jiný, ale nebyla stejná. Bylo v ní něco jiného, zvláštního. Nepatřila sobě, patřila jemu. Svému pánovi. Dobrovolně, bez násilí. Patřila mu protože si to přála. Ona sama chtěla být jeho majetkem, milovaným i bitým zároveň. Nevěděla zda to jde, zda je to možné. Nikoho neznala, kdo by žil takový život. Zvládne to? Ona i on? Dokážou hrát oba svoji roli? Někdy to je náročnější, jindy je to zábavné, jindy se směje když ji bije, je šťastná, pak v depresi, sedí schoulená v rohu a pláče. Stačí jediný jeho pohled, aby vyskočila a smála se. Někdy když od něj odcházela šla pěšky, kolem řeky a chvilku běžela, chvilku se točila s roztaženýma rukama na místě a jen se smála. Nahlas, protknulo ji štěstí, celou až po konečky prstů. Cítila se spojená s přírodou, jakoby vše okolo ní bylo zlaté, svítilo nejkrásnějšími barvami, a ona byla uprostřed té krásy, která jí patřila. Bylo jen její, vše jí patřilo a ona patřila všemu. Nikdy podobné zážitky neměla. Nacházela něco co najde jen ten kdo začne poslouchat své srdce a podvolí se mu, i když to může být bláznivé. Podvolit se někomu není zlé. Naopak. Pokora je třeba k nalezení vlastních hodnot. Až teď si to uvědomila. A byla šťastná. Dokázala přemoci sama sebe aniž by ztratila svoji hrdost. Podvolila se jen jedinému člověku. Ten jediný o ní věděl, kdo ve skutečnosti je. Ten jediný si mohl dovolit co ostatní nikoliv. Naopak ale byli také chvíle, kdy se cítila slabá a hodně špatná. Stačilo když neudělala co měla, nebo nedokázala říci co chtěla, a byla tak zoufalá, že nemohla dělat nic. Vůbec nic. Její svět a hodnoty se smrskli do toho zda byl pán s ní spokojený a ona zda byla spokojená sama se sebou. Často by udělala něco jinak, říkala si poté. Ale nedokázala to. Byla nejsmutnější člověk na světě. Nenáviděla se za to. Za své předsudky. Často pak seděla doma u stolku se zrcadlem a koukala se do něj a přemýšlela jak to asi skončí? Co bude dál? Kam až dojde, co bude schopná udělat, jak bude žít. Jestli jako otrokyně, nebo normální žena? Nechtěla žít zavřená v kleci, jak ji říkal kamarád. Nechtěla si připustit že by se to mohlo stát. povídal, že v ní stráví většinu života, že bude jen trénink, cvičení, uspokojování pána, občas vyvenčení, a pak že ji zase zavře do klece, svázanou, zbědovanou. To nechtěla. Chtěla být otrokyně, ale nechtěla by být v kleci. Chvilku snad ale ne pořád. Měla ráda pohodlí, neuměla by si představit nic podobného.


Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.