Klidně se mi smějte, že jsem jiná, ale já se směju vám, že jste všichni stejní:-)

Můj Pán, část 3.

25. února 2010 v 14:23 | El - text chráněný autorskými právy |  povídky o mém Pánovi
Potřebovala ho. Byla mu zcela oddaná, byla jiná než-li dříve. Vůbec to nechápala, co se mohlo stát, proč taková veliká změna. Ona pyšná dívka, inteligentní a nezávislá, a chtěla být tou poslední otrokyní?

Ne. Chtěla být dobrou otrokyní, kterou by si její pán vážil. Aby ji nechtěl prodat, aby si jí nechal. Připadala si mnohem krásnější, smyslnější, objevovala v sobě ženu. Myslela si že jí je, ale až v jeho rukách a pod jeho bičem cítila že v sobě objevuje jedinečnost. Něco na co je hrdá, co ji dělá krásnou, a zajímavou. Její svět byl najednou krásnější, barevnější a plný světla. Objevovala až nyní jeho smyslnost. Peníze, moc, oblečení, to vše ji přeci mělo dělat šťastnou. Ale nedělalo. Nejšťastnější byla schoulená u jeho nohou, a nahá. Přála si mu patřit každou vteřinu, víc a víc. Už si uměla představit, že mu řekne pane, můj pane, i na veřejnosti. Nestyděla se za to. Naopak na to byla hrdá. Ona má přeci svého pána. Má pro koho žít. Má komu dělat radost a koho potěšit. Ostatní dívky kolem ní svého pána neměli. Nemohli být tak spokojené jako ona, protože ani nevěděli co vlastně potřebují. Že chtějí být pokořeny, být majetkem pánů, a že by jim nejlépe slušela nahota a obojek na krku. Dokázala si představit cokoliv. Udělala by pro něj všechno. Chtěla aby jí vypálil cejch, označkoval si ji. Aby každý věděl že mu patří. Aby i ona věděla po každé když by se viděla v zrcadle, že není svobodná, že je jeho, závislá na jeho vůli. Vydržela by i tu bolest, která je s cejchováním spojená. Pro něj. Pro ten pocit výjimečnosti.Milovala ho. Milovala svého pána. Nikoho takhle nikdy nemilovala. Bylo to moc zvláštní. Trpět pro něj. Dokázat mu tím svoji oddanost a loajálnost, která ji zaplavovala každým dnem více a více. Chodit mezi lidmi jako jakákoliv jiná dívka, při tom být úplně jiná. Pozval ji do restaurace na večeři. Jídlo bylo výborné. Bylo jí ale zvláštně. Sedět naproti němu, naproti svému pánovi, a dívat se mu do očí. Raději by klečela u jeho nohou a jedla ze země. Přišlo jí to přirozené. Nebylo pro ni sedět na židli u stolu naproti němu. Cítila se divně. Neměla takové postavení jako on. Ona měla být na zemi, ne tam. Ať všichni vidí kdo je, a kde je její místo. Aby na ní pán mohl být pyšný. Chtěla mu dělat jen radost. Byla smutná když byl smutný. Byla šťastná když se smál. Jako pes. Ano, připadala si jako pes, který vrtí ocasem na svého pána a lísá se k němu. Stále ale v sobě měla zábrany. Chtěla se jich zbavit. Chtěla dělat to co zrovna cítí. Několikrát by mu nejraději padla k nohám a prosila ho o pohlazení, o jeho přízeň. Ale její hrdost jí to nedovolila, ačkoliv si to moc přála udělat. Pak jí to bylo líto. Věděla že mohla, ale neudělala to, a přišla o pohlazení, které by možná získala. Byla to její chyba. Bylo to k zešílení. Všechno celý její život, její touhy a chtíče. Byli k zešílení. Nebyla nymfomanka. Sex pro ni nebyl tak důležitý. Byl jen projevem její ženskosti. Milovala doteky, tvrdé přitisknutí, když ji chytil pod krkem že nemohla dýchat. Ze začátku zmatkovala, postupně se učila být klidná v jeho sevření, nekřičet a nebránit se. Stačil jediný povel a bez myšlenkovitě udělala co se po ní chtělo. To byl její cíl, který ale již celkem zvládala. Ona byla jen otrokyně, ona měla jen poslouchat a plnit příkazy. Neuměla si představit, že by ho neměla. Že by ji nechtěl, zřekl se jí. Vždy když jí napsal byla nejšťastnější člověk na celém světě. Žila jen pro tento svět. Pro svůj svět. Ne pro ten normální, většinový. Půjčil jí knihu, o Elinor, dívce, jakou byla i ona. Kniha byla sice fantazy, ale když ji začala číst, nemohla se ubránit děsivému pocitu, jako by ji psali o ní, jakoby ji psala ona sama. Na internetu se jmenovala Elien, dívka v knize Elinor. Byla bohatá, vzpurná, jako divoké zvíře. Ona si podmaňovala muže. Lichotili jí, milovali jí a ona je odbývala jak nejlépe uměla. Podobala se jí víc než bylo zdrávo. Uvědomovala si že se cítí také tak. Že svého pána potřebuje, chce být v jeho přízni ale zároveň bojuje sama se sebou, se svým egem, s tím co ji dělalo chladnou. Ano chladnou. S ním byla přístupná. Byla odhodlaná udělat co se po ní chce. Byla otrokyní a líbilo se jí to. Našla smysl života, svoji přirozenost. Ona sama byla jako kůň, ten kterého měla ve stáji, kterého si vybrala. Nebo si on vybral ji? Byl vzpurný, bojoval o své postavení. Byl ochotný kousat kopat, prostě dostát svému egu. Měla tyto koně nejraději. Byli jedineční. Byli osobnost. Stejně jako ona. I oni ale museli být zkrocení. Museli si nechat nasadit uzdu a sedlo. Museli poslouchat. Ale vždy si to musel majitel vybojovat. Byl to typ koní, kteří si vybrali jen jednoho pána, a tomu byli oddaní. Musel je někdo zkrotit.
Byla od přírody upřímný člověk, a to se moc nehodilo. Měla s tím často problémy. Také si nikoho nevážila. Nebyl nikdo, kdo by byl nad ní. Vždy myslela že hledala inteligenci, hledala někoho inteligentnějšího, vzdělanějšího, chytřejšího než ona. Myslela si že takového člověka dokáže milovat a vzhlížet k němu, vážit si ho. Nikoho takového nikdy nenašla. Nebylo to totiž o těchto vlastnostech, ačkoliv myslela že hledá právě je. Nehledala. Hledala někoho, kdo ji předčí. Kdo se jí nebude bát. Kdo ji nebude poslouchat. Kdo neudělá první poslední. Jakmile toto pro ni totiž někdo udělal, přestal ji zajímat. Přestala si ho vážit, jen ho využívala. Hledala člověka, který si ji dokáže podrobit, a nezačne jí sloužit. Ona chtěla sloužit. Ona chtěla být ta co bude pracovat.. Nepotřebovala aby to za ni dělali jiní. Potřebovala nad sebou tvrdou ruku, která bude nekompromisní, a jen pro její oči nebo pláč nepřestane trvat na svém. Hledala celý život někoho takového. Musel být lepší nežli ona. Ne ale lepší vzděláním, ale osobností. To bylo důležité. On byl osobnost. Měla ho za to ráda. Byl úplně jiný než všichni ostatní. Nemiloval ji tou hloupou láskou, která byla spíš slabostí. Ano slabostí. Brala to tak. Nechtěla aby jí kupoval kytky, ty si mohla koupit sama, nechtěla nic takového. Chtěla jeho náruč, jeho pochvalu, i jeho bič, který, když zlobila si zasloužila. Nechtěla jeho soucit. Nestála o něj. On jí ho nedával. Právě proto ho milovala. Cítila se často podivně. Co dělat? Je těžké žít dva životy najednou. Žila jich vždy více, byla arogantní a sebevědomou ženou i podřadnou otrokyňkou . Nerada se smiřovala s jeho příkazy. Dělalo jí to velký problém. Chovat se podřízeně, nedělat jak říkal ksichty, a poslechnout cokoliv přikázal. Rád ji trápil, bil i přikazoval. Bití ji bolelo ale neponižovalo ji tolik, jako jeho příkazy, které ji měly srazit na kolena, měla mu být podřízena. Nechtěla lézt po zemi po čtyřech a štěkat jako pes. Nikdy, bylo to ponižující, bylo to hodně pod její úroveň. Mohla to brát i jako legraci, jako hru, dělat pejska, proč ne? Sama nechápala proč jí tahle neškodná role tolik vadí. Ale vadila jí. A moc. Vzdorovala. Nechtěla se podřídit jeho rozkazům. Nechtěla dělat haf haf. Věděla že ji musí donutit, zlomit, pokud má dělat pejska, musí jít její hrdost stranou. Několikrát ji přetáhl nesmírně bolestivě přes zadek, a prsa. Bolelo to moc, naskočili jí okamžitě rudé pruhy, občas zbarvené krví. Ale nepodřídila se. Chytil ji tedy za vlasy, a odtáhl ji do předsíně, že ji vyhodí nahou na chodbu. Ze začátku vzdorovala, nevěřila že by ji vyhodil nahou na chodbu jeho domu. Za pár vteřin už věřila že ji ven vyhodí. Nahou, poníženou a zbitou. Byla samá modřina. Takhle nechtěla aby ji někdo viděl. Nechtěla klečet před dveřmi jeho bytu a čekat až se smiluje a vezme ji dovnitř. Udělala co chtěl zaštěkala jako pes, chtěl i koně, jak dělá kůň, ptal se jí. Ihaha, odpovídala. Bolely ji prsa, která měla samý šrám, a chtěla aby ji pohladil. Už mu neodporovala. Klečela mu u nohou v obývacím pokoji, na svém místě a byla spokojená. Chtěl aby cvičila. Aby měla hezké tělo. Nechtělo se jí. Měla mu ukázat jaké dělá cviky na bříško. Odmítla to. Nesnášela cvičení, a už vůbec ne aby se na ní někdo díval. Neměl už na ni moc trpělivosti. Odmítnutí mělo být tvrdě potrestáno. Chytil ji pod krkem a přimáčkl ji k zemi. Nemohla dýchat, sevření jeho ruky bylo obrovské. Nemohla nic dělat. Jen zůstat v klidu ležet a čekat až ji pustí. Dříve zmatkovala, dnes už zvládla zůstat alespoň trochu v klidu, a nebránit se mu. Sevření povolilo, mohla se nadechnout. Udělala co po ní chtěl. Bez řečí, bez přemýšlení a odmlouvání. Měla z něj respekt. Nechtěla už ho naštvat. Vždy když udělala co chtěl byl na ni hodný, pozorný a milý. Milovala jeho ruce, které ji hladili i škrtily, bili i držely v neskutečném sevření. Proč vlastně miluje někoho kdo ji ubližuje a hladí zároveň? Nevěděla to. Nechápala svoji povahu a občas se nenáviděla za to jaká je. Nebyla typická kráska, modelka nebo něco podobného. Ale měla nějaké jiné kouzlo, kterým vždy dostala koho chtěla. Byla si toho vědoma, že může mít kohokoliv. Vždy dosáhla svého cíle. Nikdy neprohrála. Možná proto chtěla jeho. S ním prohrávala. Nebyla tu možnost vyhrát. Ačkoli vyhrávala. Vyhrávala sama nad sebou. Dokázala se podřídit, dokázala změnit svoji povahu. Dokázala někoho poslechnout, udělat co po ní chtěl. Nechtěla po něm nic. Věděla že ani nesmí, že není její. Že jí nepatří. Nemá právo po něm něco vyžadovat. Bylo to prostě úplně jiné než-li klasický vztah, kterých již zažila mnoho. U všech postupně vzrušení vyprchalo, a ona musela utéct. Jak to bude s ním, to nevěděla. Nechtěla vědět jak to skončí. Bude opravdu otrokyní? S obojkem, s cejchem svého pána, ochotná udělat cokoliv? Nebo to vzdá, uteče, a bude se snažit žít normální život?Jako slušná holka? Žena? Mít třebas děti? Nevěděla. Nebo zda ji pán až se jí nabaží prodá? Věděla že pak už nebude schopná žít sama bez pána. Pokud se nechá zlomit, nebude pro ni cesta zpět. Sama by pak šla hledat jiného. Nebo by ji opravdu nechal umřít? Přeci jen žijeme ve světě, kde nejsou otrokyně, pár jich určitě bude, ale ne veřejné, pán je sice vlastní, ale ne právně. Není proto možné svoji otrokyni beztrestně zabít. Prodat ovšem ano. To by se stát mohlo. Z toho měla strach. Ale uvědomovala si veškerá rizika, a také je přijala. Už si to přeci zkusila, aniž by o tom věděla. To až následující roky poznala že vlastně byla otrokyně, bez práv, bez možnosti úniku. Také si již sáhla na dno svých sil. A to jí pomohlo se vzpamatovat a jit dál. Bojovat. O sebe.o svoji duši a možnost rozhodnout se jakým směrem se bude ubírat její život. Pravda, nezvolila asi zrovna nejlepší cestu, ale naučilo ji to být silnou a samostatnou. Nechtěla být jako ovce pro každého.To dokázala jen pro jediného člověka. Pro toho kdo ji pokořil. Ale pro nikoho jiného ne. Nikdy. Nenáviděla systém tohoto světa. Zkazil jí, byla z něj nešťastná. Nebyla svobodná. Ostatní si mysleli že jsou ale nikdy nebyli, jen si zvykli. Otroctví nebylo o nic jiné. O nic. Vždy hledala někoho kdo by jí pomohl a cítil věci tak jako ona. Kdo by ji nenechal vykoupat ve složitých věcech tohoto světa. Byla mu moc vděčná. Neuměla věci co uměl on. Nevěděla jak se správně zachovat v některých situacích. Vždy ji hodně ovládali emoce. Nyní, v práci kterou si vybrala je nesměla dát najevo. Nikdo nesměl poznat její slabosti.To mohl jen on. Věřila mu. Musela. Nic jiného jí nezbývalo než se poddat a snažit se věřit. Snad to bude jiné. Dříve když uvěřila, hořce litovala.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 ;-) ;-) | 5. listopadu 2015 v 10:39 | Reagovat

chtělo by to text zredukovat na 1/10 a popisovat své úchylky stručně

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama